Něco málo z historie cukru

Lidé vyhledávali cukr dávno předtím, než se jim podařilo domestikovat cukrovou třtinu nebo cukrovou řepu. Cukry jsou různé, ale ten, o němž bude řeč, se chemickou řečí nazývá sacharóza. Kuchyňsky cukr konzumní, cukr stolní a tak podobně.

Vánoce jsou obdobím, kdy je obvykle, a nevyhnutelně, spotřeba cukru vyšší. S novým kalendářním rokem se často dostavují výčitky týkající se jeho nadměrné konzumace. Cukr je nejspíš nejglobálnějším jedem a má na svědomí mnohá civilizační onemocnění. Já to dneska chytím za takový méně známý konec. Historie expanze cukru velmi úzce souvisí s historií otrokářství.

Co víte o cukrové třtině?

Napřed něco málo z botaniky. Cukrová třtina je taková přerostlá tráva. Rostlina je příbuzná s třeba s rákosem, bambusem, kukuřicí nebo prosem. Dorůstá výšky až šest metrů a stonky mohou být tlusté až šest centimetrů – myslím průměr stonku. Cukrový roztok se získává z dužnatých výplní stonků mezi kolénky. Stonky se musejí silně smáčknout v nějakém zařízení, aby se z nich šťáva dostala. Muselo se spěchat, protože sklizená rostlina využívá svoje zásoby a tím se cukernatost stonků snižuje.

Cukrová třtina roste v tropech, v místech kde jsou průměrné roční teploty kolem nad 20 ^oC). Rostlina, resp. šťáva, se v takovém vedru musela neprodleně zpracovat. Fakt to muselo odsýpat a bylo potřeba tisíce pracujících.

Čtete také

Aktualitky Zpravodaj

Co nevíte o bramborách?

5 dubna, 20234 min. čtení

Milí přátelé jedlého býlí a kvítí, je jasné, že brambory nejsou typická „kytka k jídlu“, ale jsou rostlinou s tak fascinujícím životopisem, že stojí za to věnovat jim jeden příspěvek. Proč se věnovat bramborám zrovna v dubnu? Protože je to měsíc, kdy se…

Čti více

Ekologická vsuvka

Je jasné, že jako ekoložku se mi vtírají představy kvetoucích a vonících ostrovů devastovaných evropských imperiálním mocnostmi. Pro plantáže cukrové třtiny muselo být vyklučeno množství půdy, která pak byla vysávána a ničena jako při pěstování jakékoliv jiné monokultury. Tam, kde byly na karibských ostrovech zelenající se lesy plné motýlů, zvěře a ptactva, najednou šustila pole třtiny.

Navíc se prý používala poněkud brutální metoda sklizně, která mi také nahání husí kůži. Moc jsem toho nenastudovala (protože jsem se nedobrala k věrohodným pramenům), ale vypadá to tak, že třtina se před „kácením“ nechala přejít rychlým požárem, aby se opálily spodní suché listy a stonky se dobře lisovaly. Se suchým šustím hořel asi především hmyz.

Potřebujeme otroky

Historikové spojují rozvoj celosvětové výroby cukru velmi úzce s rozvojem trhu s otroky. Půjčme si nějaká čísla z doby Ludvíka XIV., Krále slunce. Na své bohatství získal prostředky z kolonií. Ale také se často udává jako první viditelná oběť „stolního cukru“ – ty jeho zkažené zuby se zmiňují často.

Jen tak namátkou: třeba v roce 1701 začal podnikání s otroky jistý A. Crozat s „byznys plánem“ dodávat do kolonií ročně 1000 otroků. Číslo brzy stouplo na 3000, protože cukrovary rostly jako houby po dešti.

Když Ludvík XIV. zemřel, produkce šla pořád strmě nahoru. Pro toho, koho zajímají čísla, jsem jich pár dohledala:

Kurzy & workshopy
pro kytkožrouty

Ukázat kurzy

Na Haiti tedy v Saint Domingue vyráběli v roce 1715 objem 6 tisíc tun, v roce 1720 už to bylo 10 tisíc, k čemuž potřebovali 47 tisíc otroků. V roce 1726 už to bylo zase dvakrát tolik lidí – 100 tisíc. V roce 1767, před vrcholem a následným pádem Saint-Domingue produkovalo 62 tisíc tun cukru a mělo v rukou 30 % světového obchodu s cukrem. Na Francouzských Antilách bylo tou dobou v otroctví 657 tisíc lidí. Pár let to šlo s produkcí ještě dobře, ale v roce 1791 propukly na ostrovně nepokoje a 1794 bylo zrušeno ve francouzských koloniích otroctví.

Brazílie, Barbados, Jamajka, Salvador, Saint-Christophe, Saint-Domingue, všude tam průběhu moderní éry evropští osadníci zakládali a zdokonalovali organizaci plantáží cukrové třtiny. Vyváželi lidské bytosti z afrického kontinentu, aby měli pracovní sílu. Zdroje se zdály nekonečné.

Vítězný příchod řepy

Na konci 18. a na začátku 19. století se Evropa zmítala v rukou šílence jménem Napoleon. Velká Británie se ho snažila oslabit hospodářskou blokádou. Chtěla mu zatnout tipec přerušením dodávek nejen cukru. Velký vojevůdce si poradil po svém. Začal hledat nové zdroje cukru přímo na starém kontinentu. Hledání možností, jak dostat stolní cukr z bílé (cukrové) řepy, to už je jiný příběh. Necháme si ho na příští rok.

Záměrně jsem také úplně vynechala všechno spojené s výrobou rumu, který se začal na ostrovech cukrové třtiny vyrábět.

Honba za cukrem se v průběhu času obrátila ve svůj protiklad. Dnes je cukr všudy tak přítomný, že se tendence obrací a lidé začínají vyhledávat jídla, v nich cukr zaručeně nebude. Jeho škodlivost je dobře známá.